Opět v Magdeburgu:)

            Z psaní už mě dnes bolí zápěstí, ale kdy jindy napsat o Magdeburgu, když ne teď? Mám ho přece v živé paměti!

            Po čtyřech letech jsem se podívala zas do Magdeburgu. Sice jen na jednu noc a na necelý den, ale i tak mě ta návštěva potěšila. Zavzpomínala jsem si na staré dobré časy, které jsem tu trávila nad diplomkou a kdy jsem se tu také mořila nad různými seminárkami. Bohužel zrovna nebylo úterý, takže jsem neměla příležitost zajít na swing a podívat se, kdo ještě ze známých chodí tancovat. Nepotkala jsem nikoho ze svých studií, ani učitele a spolužáky. Vzpomněla jsem si na paní Milušku, když jsem šla kolem paneláku, kde bydlela. Určitě bych na ni zazvonila, kdyby byla doma. Jenže vím, že odešla. Zůstala mi jen ta kazeta s Melánií Olláryovou, kterou bych jí tak ráda vrátila.
         Nejdřív jsem se vydala k univerzitě. Dalo nám práci probojovat se z hotelu poblíž nádraží do centra. Okolí nádraží a i promenáda v centru jsou jedno velké staveniště. Lidi se musí proplétat úzkými uličkami. Venku bylo pod mrakem a dusno. Sotva jsme se plazili. Když se tak zamyslím, kromě toho staveniště se Magdeburg moc nezměnil. Na rohu Breiter Weg je dosud zlaté vyobrazení Prahy, i když kavárna Prag už dávno zanikla. Bohužel teď pod tím udělali nový McDonald. :( Infocentrum se přesunulo o pár metrů na hlavní třídu. Na náměstí Alter Markt trůní obrovská jahoda s prodavačem uvnitř. Magdeburský Roland stále střeží radnici a Otto von Guericke pořád ležérně pózuje v křesle.
            Když jsme došli k univerzitě, úplně mě přeběhl mráz po zádech. Bylo pro mě divné procházet se místy, která jsem tehdá brala jako samozřejmost. K hodně budovám se vážou vzpomínky. Chtěla jsem si je znovu vyfotit a porovnat, zda vypadají pořád stejně. Vešla jsem i do univerzitní knihovny a nasála znovu tu studentskou atmosféru. Ano, opět tam byla. I teď v červenci tu sedělo dost studentů. Překvapilo mě, že to na univerzitě teď v létě tak žije. To není zvykem u nás v Čechách. Jenže tuším, že tady končí semestr později. Napadlo nás zajít do menzy na oběd. Objevili jsme v prvním patře novou menzu. Nevím, zda tu za mých časů už byla. Do té dolejší menzy, kde jsme tehdá slavili Vánoce s Erasmáky, jsem jenom nakoukla. Tam zůstalo vše při starém. Dali jsme si řízek s bramborem a zeleninou. Vůbec mi nepřišlo, že bych mezi studenty nějak nezapadla. Někteří sice byli hodně mladí, jiní tu ale seděli i s kočárky a malými dětmi. Prostě mix všech lidí různých věkových kategorií.
          Samozřejmě, že jsem se podívala i k IKUSu. Byl zavřený, o prázdninách pro Erasmáky žádný program není. Ale přes dveře jsem viděla, že tu pořád mají velké zásoby nádobí pro nově příchozí, kteří nejsou vybaveni. Jak mi to tenkrát taky hodně pomohlo. Po žádném mostě jsme nešli, z Labe jsem viděla jen kousíček, prošli jsme podél cihelné pevnosti a Wallonerkirche až k Johanniskirche. Na ten jsem se hodně těšila. Nevím, zda byl kostel otevřený, ale mě nejvíc zajímala ta vrata, která vyprávějí tolik hrůzostrašných příběhů. Ano, všechny postavy tam byly, i ten děsný nápis o zasévání zloby a nenávisti. Naproti hned stojí pomník Martina Luthera a přes silnici je malý parčík, kde nově udělali restauraci. Možná tu mají zahrádku jen přes léto. V zimě jsem tu fotila první krokusy. Teď byla tráva hodně vysušená.
       Prošli jsme kolem Alle Centra a vlnkového domu až ke klášteru Unser Lieben Frauen. V parku kolem jsme potkali nám známé sochy. Mně se upřímně moc nelíbí. Většinou jsou hodně vyhublé, nebo hodně tlusté a v divných pózách. Ale už sem jaksi patří. Hned mi byly povědomé. Už před těmi čtyřmi roky jsem je ukazovala Ondrovi a spolu jsme jim vymýšleli příběh. Na Magdeburgu se mi líbí to, že tu spousta věcí podněcuje člověka k tomu, aby si vytvářel v hlavě nějaké události, nebo příběhy. Sochy, vyobrazení na kostelních dveřích, malby na ulici. Zrovna bily hodiny třetí. Ty zvony se rozléhaly všude několik minut. Zrovna jsem stála u kláštera, když jsem zjistila, že se zvuk ozývá i z podzemí. Ano, i dole měli jakýsi hodinový stroj, který bylo slyšet až nahoru na zemský povrch!
        Jako úplně poslední jsme navštívili katedrálu Magdeburger Dom, kde všechno stále září novotou. Jen venku v zahradě jsme byli okřiknuti, že i za fotku venkovních prostor se musí platit, což si teda z minula nepamatuju. Už to nemělo takové kouzlo jako když jsme tam byli tenkrát v zimě. Teď v létě se tu promenádovala spousta turistů.
      Zůstala bych tu déle,moc ráda bych se podívala i na místo, kde jsem bydlela- na Breitscheidstraße, k Jahrtausendturmu a Schmetterlingshausu. Jenže to bylo od centra moc daleko a mně se nechtělo proplétat se autem rozkopaným městem.  Prošli jsme ještě růžovou Grüne Zitadelle. Některé stromy v oknech bohužel schnou. Asi se jim na slunci moc nedaří. Obchůdek s obrazy, kam jsme tehdá zavítali a kde jsme se kreativně vyřádili, tu už taky není. Místo něho udělali nějakou kavárnu. Škoda. Jen zbytek "berlínsk zdi" s holubicí tu stojí mezi katedrálou a Grüne Zitadelle. Hned vedle je zvláštní moderní památník, u kterého jsem se tehdá naposledy loučila se svými přáteli nejen z couchsurfingu.
          Město nám na konec připravilo výheň. Udělali jsme si ještě menší zásoby na cestu a proplétali jsme se zpátky k autu. Magdeburg byl jenom takovou mezizastávkou na naší cestě do Bad Salzuflenu. Nabrali jsme tu energii, abychom ji tu další den chozením vydali. Není to úplně lehké celé město projít pěšky. A navštívit mně známá místa někdy bolelo. Naplno jsem si totiž uvědomila, že ty hezké chvíle, už nikdy nelze vrátit zpět. :(

 

P.S. S Ondrou jsme si řekli, že se někdy podíváme k Mittellandkanalu. Tenhle plán mi nějak během Erasmu unikl. Snad na něj zase ve víru všedních dní nezapomenu. :)

Ohlédnutí za Erasmem aneb ještě se neloučím

             Už je to víc jak měsíc, co jsem se přestěhovala z Magdeburgu do Prahy. Diplomkové šílení je za mnou, 30. dubna jsem tu práci byla v Brně odevzdat. Ráda bych teď napsala takový závěr k tomu všemu, co jsem v Magdeburgu prožila. Není to závěr tohoto blogu, protože věřím, že sem časem ještě články přibudou, stejně jako jsem se vrátila po roce na svůj švédský blog. Tady to bude určitě dřív než za rok, protože Magdeburg je co by kamenem dohodil k nám do Prahy. Naštěstí. :)
              Už mi to připadá hodně dlouho, co jsem v Německu studovala... a přitom jsem se stěhovala 30. března. Tentokrát nebudu psát klady a zápory, ale zkusím se zamyslet, co jsem si z pobytu odnesla a co mi těch 165 dní dalo. Všech 165 dní jsem nebyla v Německu, ale budu to tak počítat, protože i když jsem jela do ČR, pořád jsem měla přechodné bydliště a studium v Magdeburgu. Pořád jsem jsem tam tak nějak patřila.
               Podařilo se mi udělat všechny zkoušky, což mě celkem překvapilo, protože jsem měla nemalé obavy z jednoho předmětu, že ho nedám. Jednalo se o ten předmět, kde jsme měli popisovat obrazy. Některé předměty mě ve škole bavily, některé jen občas a některé vůbec. Nejlepší atmosféra byla určitě na španělštině. To mě velmi bavilo a i parta lidí tam byla v pohodě. Ostatní mě mezi sebe přijali, ačkoliv jsem ve skupině byla jediná cizinka. Naše učitelka Carla nás občas rozesmívala. Naučila jsem se toho hodně nového. Dále mě bavil předmět Reisereportagen, který mě přivedl na téma mé diplomové práce. Probíralo se mé oblíbené téma cestování a bavili jsme se o cestopisech. I učitel do toho byl hodně zapálený. Co víc si přát? Aby výuka probíhala častěji. Jednou za 14 dní mi to připadalo hodně málo, navíc když učitel dvakrát onemocněl, přišli jsme o podstatnou část kurzu. To mě trochu mrzí. Bylo jen štěstí, že jsem svůj referát stihla přednést ještě předtím, než ten učitel onemocněl. Psaní seminárky do tohoto předmětu mi hodně pomohlo, protože jsem si utříbila informace o Gröschner a zároveň jsem si připravila takovou berličku pro psaní diplomky. Dále jsem ráda chodila na zumbu a na žonglování. Sice to nepatří tak úplně do normální výuky, ale sporty jsou v rámci školy, tak je sem počítam. Sice mohla naše cvičitelka častěji měnit písničky a sestavy, někdy to bylo monotónní, ale jinak si nemůžu stěžovat. Vždycky jsem se při tanci krásně odreagovala od dlouhého sezení za notebookem. I žonglování mě přivedlo na jiné myšlenky. Konkrétně vlastně jen na jednu myšlenku- na žonglování. Když žonglujete, nemůžete myslet na něco jiného, protože by se vám všechny míčky rozutekly. A to se mi na tom nejvíc líbí. :-)
                Pak bych zmínila speciální kurz pro zahraniční studenty, který mi toho nového zas tolik nedal, ale i zde panovala příjemná atmosféra a poznala jsem na něm nové tváře z různých koutů světa. Na konec bych dala Kulturu, transfer, intermedialitu a na úplný konec Geschichte und Literatur. Tyto předměty mě moc nebavily, měla jsem je navíc v jeden den. Možná to bylo lepší, aspoň jsem je měla brzy zasebou odbyté. A proč mě nebavily? Na tom prvním předmětu mi vadilo, že oba vyučující poměrně rychle četli poznámky z papírů a já si nestíhala dělat zápisky. Téma bylo často tak komplikované, že jsem se nechytala. Občas jsme se bavili v abstraktní rovině a o to to pro mě bylo ještě těžší. Někdy jsem měla pocit, že se bavíme o věcech, které s germanistikou nemají vůbec nic společného, ale na druhé straně je to i plus. Netušila jsem, jak různými pohledy se dá dívat na tento obor. Geschichte a Literatur bylo pro mě komplikované hlavně svojí náročností, příprava referátu mi dala hodně zabrat! Učitelka kladla vysoké nároky. Četbu jsem nestíhala, knihy byly moc tlusté a nezáživné. Možná kdyby vybrala lepší knihy, bavil by mě předmět víc.
                Je to sice neobjektivní názor, protože jsem neměla všechny předměty, které musí mít řádní studenti, ale i tak si myslím, že studium na Otto-von Guericke-Universität, tedy studium germanistiky, není těžší než u nás v Brně. Řekla bych, že je tak nastejno, možná i o něco lehčí. Problém je v tom to porovnat, protože germanistika v Brně je rozdělena jasně na dva proudy: jazykovědu a literaturu. V Magdeburgu se tu mísí tisíc odvětví. Na jednu stranu je to fajn, že poznáte i divadlo, film, malířství, sochařství atd., ale mně osobně vyhovuje raději to brněnské rozdělení. Takto aspoň mám jasno, na co se chci zaměřit. Že jazykověda je pro mě utrpení. Že literatura je to pravé ořechové. Když máte jeden veliký mišmaš, jde to hůř odlišit. I tak se tu dají najít zajímavé předměty- jako právě byl Reisereportagen der Gegenwart.
                  Je to bohužel tak, že v Magdeburgu jsem se cítila dost často opuštěná. Ve škole jsem se zas s tolika lidmi nebavila. Nejvíc jsem vedla konverzace s dalšími zahraničními studenty. Možná to měla na svědomí i diplomka. Raději jsem zůstala doma na pokoji a psala v klídku, než abych se drala o místo v často přeplněné knihovně. Ach ta diplomka. Pokud si chcete užít Erasmus, nejeďte psát do zahraničí diplomku. Ta vás zaručeně odtrhne od okolního světa ještě víc než normálně. I tak nelituju, že jsem tam jela psát diplomku a že mi ta práce sežrala setsakra spoustu času. Nebýt té práce, nejspíš bych se do Magdeburgu vůbec nedostala. Vůbec by mě nepřijali. A pak... snažila jsem se chodit ven, mezi lidi a snažila jsem se podnikat akce, které bymě rozptýlily.
               Ano, stejskalo se mi, a ne málo. Není pravda, že když jste tak blízko svého domova, že se vám bude stýskat míň. Je to naopak. Co jsem se vždycky vrátila z Prahy do Magdeburgu, bylo to pro mě o to větší stýskání, než když jsem přes 5 měsíců strávila bez své rodiny a blízkých ve Švédsku. Tady v Praze se toho vždycky tolik událo, měla jsem tolik aktivit, potkávala jsem kamarády a další lidi, které jsem tu zanechala, nezastavila jsem se. Když jsem přijela do Magdeburgu, jako by se čas zastavil. Nic se nedělo. Nastal opět ten specifický klid, na který jsem si musela zas zvykat. Klid, rozumějte zpomalení, uvědomění si, že budete opět většinu dne sami. Každý den. Tedy skoro každý. Nastaly i výjimky, kterých jsem si o to víc vážila, protože pro mě byly vzácné. Jednou takovou výjimkou byly výlety, které jsem podnikla s Erikem, a pak s partou ze swingu a z Forschungszentra. Nebo když jsme s Ayakou vařily. Nebo když jsme šly na koncert Boda Wartkeho. A jednou takovou výjímkou byly i dny, kdy mě přijel někdo navštívit. To byla velká výhoda, že jsem byla jen z ČR onen Katzensprung. ;-) Celkem mě navštívilo 9 lidí a jedna kočka. Byli to: mamka, brácha, Toník, Monika, Terka, Martina, Vašek, Ondra, Petra a kocourek Kulíšek. Všechny tyto živé bytosti mě během svého své přítomnosti obrovsky nabíjeli energií. Díky nim jsem se necítila tak sama, díky nim se mi připomnělo Česko a pocit, jaké to je, když je vedle vás někdo blízký, někdo, koho můžete oslovit. I další lidi mě na dálku podporovali, děkuji za vaše dopisy a pohledy. Mám je teď pečlivě schované doma ve skříňce.

                        Abych ale úplně nekřivdila Magdeburgu, našla jsem si tu přátele, za kterými se budu vracet a které velmi ráda opět uvidím. Je to náhoda, ale asi tomu osud chtěl, že jsem se poslední měsíc a kousek spřátelila se skupinou lidí, která nemá vůbec nic společného s univerzitou. Jak jinak než díky swingu. Swing je všemocný, cítíš se opuštěná, běž na swing. To je moje heslo, kterým se řídím už pár let a vždycky se mi potvrdilo, že to platí. První krůček do neznáma je vždycky hodně těžký, ale postupně vám  swing poodhalí jedinečnou komunitu lidí, od které se už nebudete chtít nikdy odtrhnout. A tak se mi to stalo i v Magdeburgu. Poznala jsem Jackie a ta mě seznámila se svými známými z Forschungszentra, kteří pořádají čas od času výlety a akce. A já jsem velmi ráda, že jsem se dvou výletů mohla zúčastnit, že jsme podnikli s těmito lidmi i pár dalších aktivit. Ke konci mě dojalo, že Marc neváhal zorganizovat ještě jeden výlet ke konci března, jen kvůli mně, abych se ho mohla zase účastnit. Inu o náhody tu není nouze. Věřím, že s těmito lidmi zůstaneme v kontaktu a že mě třeba někdo z nich na podzim přijede navštívit. Ostatně já se taky chystám na podzimní výlet do Magdeburgu. Až na jednu výjimku jsou to všichni Němci. Němci jsou vlastně Čechům hodně podobní, ale co mě udivuje, je jejich růzličné chování k věcem, které vlastní. Na jednu stranu není výjimkou že v Německu obdržíte věc jen tak, bezištně, z ničeho nic, prostě jen proto, že se vám hodí, nebo že ji zrovna nutně potřebujete. Na druhou stranu se někteří neobtěžují vyhodit věc do koše, ale vystěhují ji pouze za hranice svého domu a nechají ji napospat vlastnímu osudu. A to neznamená, že ta věc musí být nefunkční. Naopak. Pak mně vrtá hlavou, jak je tohhle možné? Nebo si tito lidé myslí, že oni potřební si tu jejich věc už sami najdou? Kdo ví. Třeba na to časem přijdu. Teď však stále nad tímto žasnu.
                          Kdybych si měla vybrat nejlepší zážitek z Erasmu a nepočítala bych do toho výlety, určitě by to byla vánoční večeře, kterou pro nás připravila univerzita. Všichni natěšení, který dáreček si z pod stromečku asi vyberou, co dobrého nám kuchaři připravili. Všude červená vánoční výzdoba. Náš stůl, Bernadett, Gabriella, dívka z Číny, Beáta a já. Vánoční atmosféra nás všechny dočista pohltila. Jsme spolu a jíme výtečné jídlo a můžeme si přidat, kolik chceme. Horký svařák, kola, Apfelschorle.
                         Další momenty, které si budu určitě pamatovat, je jízda k Mittellandkanalu s Erikem, návštěva jeho ujeté WG a spolubydly Daniela. Zajímalo by mě, copak asi Erik podniká. Snad je v pořádku. Z ničeho nic mi najednou neodepsal. Byli jsme v kontaktu do Vánoc. Zkoušela jsem to dvakrát v lednu, ale pak už jsem to nechala být. Kdo ví proč mi neodpověděl. Pak určitě nezapomenu to, jak jsme s Ayakou otevíraly tuňáka. Náš dlouhý boj s rybou a otvírákem. :-D Chuť sladké fazolové omáčky a "mýdla". Chuť pálivé rýže a kousků kuřete na International cooking. Chuť sladkých pamlsků, jakoby hádků, které nám nabídli na kazachstánském večeru. Odraz ve skle na dně bazénu Elbe-Schwimmhalle. Bramborákový dýchánek a to, jak nám nefungovala druhá pánev a museli jsme bramborák seškrábnout a na pánvi zůstal přivařený flek. Jak jsme koštovali na bytě slivovici. Podzimní snídaně na zahradě před hostelem, kde jsme bydleli s Katharinou a spol.. Houpání na houpačce v Elbauenparku. Honička ve venkovním bazénu a pára vznášející se do noci. Brnkání na kytaru po hodinách psaní. Noční stěhování matrace od popelnic potají, aby to nikdo neviděl. Čaj z číny v černé konvičce na černém tácu. Permafrost na vrcholu Brocken. Mlha zapomnění. Obraz zlaté Prahy nad Mekáčem. Jak jsem ztratila naši průvodkyni v Braunschweigu. Černovlasá paní v obchodě Woolworth, která se na mě usmívala, když na mě mluvila lámanou češtinou. Maminka čistící malého daněčka za ohradou v Elbauenparku. Voňavé záhony plné barev v Elbauenparku. Vrata Johanniskirche. Odlov kešky a strach z toho, že mě zezadu překvapí divoké prase. Nekonečné pláně Herrenkrugparku. Divoký zajíc u školy čekající na mě vždy v úterý ve 21:30. Možnost si vybrat mezi spoustu druhů zeleniny a dresinků a dalších přísad, možnost vyrobit si svůj vlastní zeleninový salát. Ráno, když se probudím a potřebuji jít nutně do koupelny na záchod a ona je zrovna obsazená. Opěrka na posteli, která mě tlačí do zad, takže si musím vzít minimálně 3 polštáře. Šlehačkové koule vyrovnané úhledně na talířku a vedle šálek čaje. Rychlá jízda na kole po prázdné cyklostezce a rozmazané stromy. Maultaschen s vajíčkem. Tvář paní Meyer.
                   Odjezd domů jsem neprožívala nijak tragicky, seběhlo se to tak rychle a já byla vyčerpaná z našeho výletu v Hamburgu a Lüneburgu, že jsem neměla vůbec čas nad tím přemejšlet. Pořád jsem v duchu měla za to, že se tam opět vrátím. Že to není napořád. Že to bude jako když jsem se tam vrátila po Vánocích. Až asi za tři týdny na mě dolehl náhlý smutek. Po kom a po čem se mi bude stýskat?
Po Ayace,
po Mizuki,
po Valerii,
po Erikovi z Brazílie,
po Erikovi z Couchsurfingu,
po Marcovi,
po Thomasovi,
po Jackie,
po Darie, která vedla lekce zumby,
po Dirkovi,
po nejlepším německým tanečníkovi lindy-hopu Danielovi z Mexika,
po Evě,
po usměvavé slečně, která má jméno na xichtoknize jako Pie Ces, ale její pravé jméno neznám,
po velikém Klaasovi a jeho tanečních variacích, při kterých jsem si připadala jak letadlo,
po Jensovi, který mi zpočátku vůbec tanečně nesedl, ale pak se to najednou zlomilo a velmi nás to spolu bavilo,
po klukovi v pruhovaném tričku a jeho bezstarostném výrazu,
 po Ahmerovi a jeho vyprávění o své zemi.
Určitě se mi bude stýskat po jízdě na kole, tu jsem musela oželit už ke konci pobytu. Přinášela mi radost každý den a napadlo mě, že bych si přála bydlet v nějaké zemi, kde je jízda na kole ve městě na denním pořádku. :)
Stýská se mi po východu slunce a po silných paprscích světla, které mě nenechaly nikdy dlouho spát.
Po výhledu z okna mého pokoje.
Po mém l-kovém pokoji.
Po vaření.( ale jen malinko)
Po samotě.( ale jen někdy) Mám na mysli samotu i takovou, že někam jdu a není tam ani živáčka. To se mi tu v Česku už dlouho nestalo.
Po nezávislosti. Na čase a na svých povinnostech. V Magdeburgu mi čas plynul jinak, pomaleji. Samozřejmě, že jsem i tam měla povinnosti, ale nebylo jich zdaleka tolik a nebyly navzájem od sebe tak odlišné. Zde v ČR mi čas vyměřuje spousta povinností. Bojím se, že je všechny nestihnu a co hůř, bojím se, že až začnu pracovat, bude to s nimi ještě horší. Proč tomu bylo v Magdeburgu úplně jinak? Proč se ono vybočení z normálu nemůže stát normálem navždy? Je to dané zemí, ve které žijeme? Ve které máme trvalý domov?

Je jedna věc, po které se mi určitě stýskat nebude.
Po rovince. :-)

Pohádkový Lüneburg

                Nutno podotknouti, že náš pobyt v Lüneburgu nebyl moc pohádkový. To jenom to město na mě tak působilo. Jinak jsme měly s Petrou celkem pech na počasí, protože skoro celý den v jednom kuse pršelo. I tak jsme si město prohlédly, jak nejvíc to šlo.
               Ráno jsme společně s Marion připravily snídani. Já měla na starosti ovocný salát. Kromě toho jsme měly míchaná vajíčka. Mňam. Byla to královská snídaně. Ano, pobyt u Marion, to by se dalo k pohádce určitě přirovnat. Bavily jsme se o různých tématech a Marion se nás mimo jiné ptala, kolik si vydělá lékárník u nás peněz,  kolik bychom platili u nás v ČR za byt, jako má ona apod.. Byly to pro nás těžké počty. Tak doufam, že jsme neřekly úplnou blbost.
               Marion měla ten den smutný program. Jela na druhý konec Německa, aby se mohla na pohřbu rozloučit se svým strýcem. I tak jsme vycházely z jejího domu kolem půl dvanácté. Marion jela na nádraží na kole a mávala nám, když jsme s Petrou šly pěšky do centra. Tou dobou ještě nepršelo.

Toto je výhled z ochozu, spojovacího balkonu, který musíte přejít, abyste se dostali k bytu patřící Marion. Panelák, ve kterém bydlela, byl jak jinak než cihlový. Chtěla bych mít i u nás v Česku cihlové paneláky. :) Toto jsou pálené cihly neboli "Backstein". Samotný balkon byl postaven z betonu. Měla jsem takový divný pocit, když jsem se naklonila a podívala se do dálky. Po kopcích ani památky. Skoro nikde jsem žádné paneláky neviděla. Prý je toto nejvyšší panelák široko daleko. Skvělé. Všude vesměs jen nízké domky. Pohled na paneláky je snad v každém městě otřesný.

 Opět jsem se cítila jako v Anglii.

Není jediného domku, který by tam měli ve dvojím vydání. Každý je originál.

Tato impozantní budova mně učarovala. Prý si spousta lidí myslí, že je to radnice, ale není. Je to první větší budova, na kterou při cestě z nádraží narazí. Je to sídlo průmyslu a obchodu.

V noci, když jsme tudy procházeli, se mi zdálo, že ten dům má modrou barvu. Teď za světla jsem zjistila, že je šedý až černý.

Chtěly jsme zjistit něco víc o těch domcích, ale bohužel mělo infocentru zavřeno. A wifi na mobilu mi stávkovala. A tak jsme chodily po městě celou dobu podle mapy, kterou jsme našly na zastávce. Občas jsme šly podle intuice. Trochu mě to mrzelo, že nemáme víc informací, ale co se dalo dělat.  Naladily jsme se na jiný způsob poznávání města. Na vlastní pěst. 

Naštěstí je Lüneburg malý, takže jsme se vesměs strefily, když jsme něco hledaly. Řekly jsme si, která místa chceme vidět a postupně jsme udělaly takový okruh. 

 Některé domy jsou tu pěkně křivé. Je to díky tomu, že se tu dříve těžila sůl. Je tu i Salzmuseum, ve kterém jsme ale nebyly. Nyní se město postupně propadá a bortí a domy se různě posouvají. Občas jsme se divily, jak je možné, že ty domy ještě drží pohromadě.

Tady už začalo nemilosrdně pršet. A vypadalo to, že se deště jen tak  nezbavíme.  A tak jsme zamířily ke kostelu St. Johannis Kirche. Petra zůstala u vchodu, šla jsem se dovnitř podívat sama. Vůbec nikdo tam nebyl. Na chvíli jsem si sedla a vychutnávala to tajemnou atmosféru.

U východu jsem objevila pohledy města, a tak jsem neváhala a asi tři si koupila. Jinde bych asi žádné nesehnala. Neděle je pro Němce zabitý den, nikde kromě restaurací, kaváren a kostelů otevřeno nemají. 

S Petrou jsme chtěly dojít ke kavárně Anna´s Café.  Místo toho jsme objevily radnici. Všimněte si, že přední část vypadá úplně jinak než zadní(ta bude na fotce níže). Tady jsme trochu bloudily, protože jsme si nepamatovaly jméno té ulice, ve které se kavárna nalézá. Zmiňovala se nám o ní Marion a povídala, že je to její nejoblíbenější kavárna. Už jsme to chtěly vzdát, když Petru napadlo podívat se blíž k řece.

A opravdu! Najednou jsme se dostaly do nám povědomé uličky a brzy jsme narazily na mou kavárnu. :-)

Objednaly jsme si horkou čokoládu. Chtěly jsme si dát i dort, ale nakonec jsme od toho upustily, protože té čokolády byl obrovský kotel. A vůbec nebyla vodová. Naopak. Zasytila nás na dalších pět hodin. 

V kavárně nám daly místo nápojového lístku katalog o cestování. A pak nám to došlo, když jsme ho otevřely. Uvnitř byl nalepen seznam nápojů. Pěkný to nápad. Zvláště pro milovníky cestování.

Historický jeřáb (Der Alte Kran), který patřil k Ilmenau-Hafen v Lüneburgu. Postaven byl v roce 1346 a je to jeden z hlavních znaků města.

I tady prší. V kavárně jsme se ohřály, tajně jsme doufaly, že přestane lejt, ale bohužel jsme musely i nadále pokračovat v dešti.

Pohled na domy je ale hezký za každého počasí. Z 2000 domů jich je 1341 označeno jako chráněná památka. Bohužel se nedavno prý jeden dům poblíž těchto zbortil. Vybuchnul tam plyn. V ulici je teď díra. Snad ho brzy opět postaví. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Radnice se začala stavět kolem roku 1230 , nahoře v té věži je zvonkohra se 41 zvonky. Bohužel jsme nic neslyšely. Asi jsme tam u ní byly ve špatnou dobu.

Schwangeres Haus. Zajímalo by mě, jak to mají vyřešené uvnitř toho domu. Co mají na té vypouklé stěně? Je tam nábytek, nebo obraz, nebo to nechávají volné?

Těhotný dům nás s Petrou fascinoval .Jak je možné, že tam to okno tak nakřivo v pohodě sedí? Že se nerozlomí? Kroutí se společně s cihlami?

Hrany spousty domů tu jsou zaoblené. Možná to taky patří k charaktersitice Lüneburgu.

A ještě jednou zdálky. :-)

Toto je ona druhá část radnice. Stojí hned naproti tomu těhotnému domu. Předek radnice je bílý, to vzadu je z Backsteinu. 

Marion i další lidi nám říkaly, pokud budeme mít čas, abychom se zašly podívat na Kalkberg. Je to jediná hora široko daleko, odkud je vidět na město. Další varianta je vodárenská věž, ale tam už musíte samozřejmě platit. Objevily jsme jakoby druhou pohádkovou část. Spousta lidí prý už sem nejde. My jsme to tu ale díky našemu cíli objevily.  

Domky tu mají podobné ražení jako v hlavním centru. Opět tu nenajdete dva stejné. 

Mělo to tu takovou opuštěnou a pochmurnou atmosféru. Nepotkali jsme skoro nikoho.

St. Michaelis Kirche

Zde je popsáno, jak vlastně Kalkberg vzniknul. Samozřejmě, že se jedná o umělou horu. Do 14. století zde stál hrad. Pak se tu začlo těžit. Nyní je vlastně Kalkberg oproti své původní výšce jen malinký kopeček.

Za 10 minut jste nahoře.

I tak jsem si užila to, že konečně můžu jít aspoň chvilinku do kopce. Zatoužila jsem po horách. Začla jsem se v tento moment těšit domů.  

Výhled na město byl v dešti zamlžený.

Zkusily jsme naposledy zaexperimentovat a vyfotily jsme se v tom lijáku na samospoušť. Divím se, že to můj foťák přežil bez újmy. Nic za námi vidět skoro není, ale Petře vyrostla na hlavě pěkná korunka.  :-)

             Odtud jsme zamířily směrem k nádraží. Když jsme se jednou schovávaly na chvíli pod stříšku, oslovil nás fousatý kluk, s kterým jsme včera seděly v hospodě. To je ale náhoda. Chvíli se s námi bavil, a pak řekl, že už musí běžet, že ho čeká oběd. Cestou k nádraží jsme hledaly ještě vodárenskou věž a nejdříve jsme ji zaměnily s úplně jinou věží. Ze všeho nejvíc jsme se ale těšily, až se dostaneme pod střechu. Na nádraží jsme chvíli trénovaly na automatu, jak si koupit lístek. Co kdyby ten chlapík na spolujízdu nakonec nenapsal? Musely bychom si na poslední chvíli koupit jízdenku. Jízdenku, která pro každou stála o 13 eur víc, než kdybychom jely s ním. Mně začala být pekelná zima. Bunda se mi trochu promáčela a promočené vrstvy mě začly studit. Bohužel se v okolí nádraží moc možností, kam zalízt, nenaskytlo. A tak nám nezbývalo než se usadit v jednom pekařství přímo na nádraží. Koupily jsme si s Petrou napůl čaj a čekaly. Sundala jsem všechny své vrstvy a Petra mi na chvíli půjčila svou bundu, abych si ji mohla přes sebe přehodit. Konečně mi bylo opět teplo. Čekání jsme si zpříjemnily hrou Jméno, město. Už jsem ji nehrála asi deset let. Hodně jsme se do toho zabraly, takže nám to uteklo rychle. Jenže ten chlapík ze spolujízdy nepsal a nepsal. Já jeho číslo neměla. Před koupí jízdenky se obě ještě šly ohřát na úžasně vytopený záchod. Ještě jednou jsem mrkla na mobil. Nic. A tak jsme přesně ve 20:30 koupily Wochenendeticket pro dvě osoby. Vlak právě přijel. Naskočily jsme a hurá do Magdeburgu. Chlápek nás sice zradil, ale i tak jsme si říkaly, že to mohlo nakonec dopadnout i hůř. Jsme v teple a suchu a vezeme se. Jednou jsme přestupovaly. Měly jsme strach, že to nestihneme, protože vlak měl zpoždění, ale naštěstí na sebe ty vlaky čekaly.
          Když zhodnotím celý výlet, určitě to byl nejadrenalinovější zážitek s Petrou. Naše předchozí výlety tak akční a napínavé nebyly. Petra je dobrá parťačka na cesty a jsem ráda, že jsme si to tak spolu užily. Hamburg je úplně jiný než Magdeburg. Cítím tam ten rozdíl. Tak trochu Anglie(cihlové domy), tak trochu Švýcarsko(vodotrysk) a tak trochu Švédsko(všude voda). Lüneburg mě okouzlil svými malebnými domečky a tím, že i přes to, že je to malé městečko, si nechává svůj osobitý ráz a je o něm v Německu docela slyšet. Někdy bych se tam vrátila. Ale musí mi někdo zaručit, že tentokrát bude svítit sluníčko. :-)

Není Hund jako Hund aneb rozlučka s Hamburgem a přesun do Lüneburgu

                 Druhý den ráno nás Richie dovezl zpět do centra. Říkal, že si už na netu vybral nový mobil, tak si ho jede vyzvednout.Rozloučily jsme se s ním na Hauptbahnhof a naše kroky směřovaly opět do Hafen city, které jsme už prozkoumávaly ve čtvrtek večer. Dostala jsem esemesku od jednoho chlapíka z Blablacar, že nakonec pojede přes Hamburg, takže nás může odpoledne vzít autem do Lüneburgu. Hurá! Měly jsme s Petrou radost, že se nemusíme spoléhat na předražený vlak.

Už jsme si pamatovaly cestu, tak se nám šlo o to snadněji. Dokonce to vypadalo, že ten den máme naději, že nám vysvitne sluníčko. Zkoumaly jsme červené domky a zjistily jsme, že v jedněch, které vypadaly jako přepravky od piva, jsou garáže pro auta.

Došly jsme až k nám dobře známému Sandtorparku. Petru nějak zlobila noha, a tak jsme šly pomaličku. I mě bolely po včerejším chození nohy, ale spánek mi dost pomohl a načerpala jsem novou energii. Zaujala mě střecha této zvláštní budovy. Připomněla mi vzdáleně Kaplického chobotnici. Zřejmě ji ještě neměli dostavěnou. Chtěly jsme se mrknout do přístavu, ale zas tak hezké mi to nepřipadalo. Zas ty podivné jeřáby s kladkami na nakládání. Všechno vypadalo tak nějak moc průmyslově.

S Petrou jsme hledaly záchod. Samozřejmě, že byl na druhé straně než jsme šly. Most přes zátoku s loděmi žádný, a tak jsme se musely vracet a celé to obcházet. Když jsem čekala na Petru, prohlížela jsem si okolní lodě a vzpomněla si na Anderse a naše společné rybaření na Ålandech. Ani nevím, proč mě to napadlo. Tady ty lodě vypadalo oproti loďce, kterou má Andersův kamarád, ohromně. 

Zvěčnily jsme se s našimi hundy.

A pejsci zapózovali společně. Jsou to psi přístavní. Kámoši navždycky. =)

Vzácný to moment, kdy vysvitlo sluníčko. Hádám, že v těchto domech se normálně nebydlí. Ale dřív tu bydleli všichni, co měli co dočinění s námořnictvím...asi i námořníci a jejich blízcí.

Spousta kanálů mi připomněla Stockholm, kde se taky procházíte pořád kolem vody.

 Přála jsem si najít řadu domečků ve čtvrti Nikolaifleet, kterou jsem objevila minulý den na pohledu. Ještěže jsme měly mapu. Přímo k domům se šlo touto úzkou uličkou.

Někdo hodil do vody kytici tulipánů. Teď z ní měly potěšení už jen kachny..

Toto jsou jedny z nejstarších domů v Hamburgu. Pochází ze 17. a 18. století. V roce 1842 tu vypuknul požár, ale naštěstí se podařilo skoro všechny domy zachránit. Domy dokonce přečkaly i 2. světovou válku. Ani by mi nevadilo v nějakém takovém domě bydlet. Povodně tu snad nehrozí. Nebo že by i sem přišla velká voda? 

Připadala jsem si trošku jak u nás na Kampě. Jen ty jeřáby hyzdí výhled...

Překvapilo nás, že tu nebyla skoro ani noha. Přitom v přístavu o kousek dál, kde jsme hledaly toaletu, chodily doslova průvody lidí. Nejspíš proto, že se chtěli svést na některé z těch lodí. Okružní plavby tu pořádá spousta společností. Původně jsme chtěly s Petrou taky jet, ale nepodařilo se nám najít ani jednu, která by nabízela lístek za 4 eura, jak mi říkal Daniel. Právě od něj jsem dostala seznam věcí, které tu máme navštívit. Hamburg je pro Daniela srdeční záležitost. Žil tu prý tři roky a rád se tam vrací. Plavbu jsme zavrhly i proto, že nebylo moc hezké počasí.

Zato radnici jsme si prohlédly ze všech stran, hezky i za světla. Obdivovala jsem fontánu se sochami v životní velikosti. Byly tam různé nadpřirozené bytosti a s Petrou jsme tipovaly, kdo je jednou z nich. Měla jsem za to, že to byl čert, ale Petra říkala, že je to spíš faun. Jak se liší faun od čerta? Nemá ocas?

Procházely jsme se po náměstí Marktplatz. Zamířily jsme do jedné menší uličky, tam už začínaly nóbl obchody, a tak jsme se vrátily zpátky k radnici. Vybíraly jsme u jednoho stánku pohled pro Martinu.

Hamburg je město kostelů a věží s vysokými špičkami Tady máte jeden důkaz.

Tady druhý.

 Ta radnice se mi nevešla do objektivu ani za světla. A tak jsem se o to už pak víckrát nepokoušela. Nechaly jsme se jí prostě unášet, aniž bychom vkročily dovnitř.

Byly jsme unavené a hladové, a tak nás napadlo zajít opět do našeho velmi dobře známého obchodního centra, kde jsme čekaly předešlý večer na Richieho smsku. Zašly jsme si do supermarketu a mně na první pohled oslnilo pečené kuře. Áách ta vůně!! 

Nemohla jsem odolat. A tak jsem si koupila tři housky a kuřecí stehýnko. Měly jsme obavy, kam si sedneme. Obchodní centrum praskalo ve švech, ale nakonec pro nás hledání volného místa nebylo tak zdlouhavé. Sedly jsme si a piknikovaly. Petra chtěla zkonzumovat svou paštiku a asi ještě neměla takový absťák po masu. Tak jsem jí dala aspoň ochutnat. To byla lahoda! A vůbec nevadilo, že jsme to jedly jak pračlověci rukama. Teda hlavně já. :-D Nakonec jsem použila i svůj kapesní nožík, který se ale brzy všude zapatlal. Dámičky naproti nám, které mlsaly zmrzlinu lžičkou, se na nás dívaly poněkud šokovaně, ale mně už to bylo šumafuk. Byla to královská hostina i za těch polních podmínek. Hlavně že jsem našly místo na sezení. Nakonec jsme napsaly pohled Martině. Je báječné, že když mě byla navštívit v Magdeburgu Marťa, psaly jsme společně Petře. Teď jsem byla s Petrou, a tak jsme psaly Martině. Zajímalo by mě, jestli někdy třeba nastane i třetí varianta, že Petra s Martinou pojedou někam spolu. Myslím, že jsem mezi nimi takový spojovací článek. :) O to víc mě těší, že jsem k oběma našla cestu a že se s oběma doteď kamarádím.

Nasycené a trochu odpočaté jsme se šly podívat do toho kostela s dlouhatánskou věží. Jmenuje se Sankt Petri. Opodál stojí další podobný kostel, který má asi deštěm/barvou nějak zešedlé cihly. Ten se jmenuje St. Jacobi. Sankt Petri má ale pěknější špičku. St. Jacobi ji má už způlky šedou.

Zbývalo nám ještě chvíli času, a tak jsme šly kousek k jezeru Außenalster. Je to blizoučko nádraží. Viděly jsme pár plachetnic v akci. Jinak jich spousta kotvila v přístavu. Překvapilo mě, kolik tam bylo holubů. Dokonce se na nás připluly podívat labutě. Petra mě varovala, abych vzala raději zpátečku. Nevím, jak je to v zadní části Außenalsteru, ale mně připadalo, že je tato část celkem rušná a že tu jezdí až moc aut. Zeleň není od silnice ničím oddělená. Třeba je ale na druhé straně větší klid.

Pak už jsme musely zpátky na nádraží. Čekaly jsme v provozovně Deutsche Bahn, protože tam bylo teplo. Ptaly jsme se pro zajímavost na lístky z Lüneburgu du Magdeburgu. Každou by nás to stálo 22 eur. Já jsem měla ale domluvenou spolujízdu. Pořád jsem věřila, že se ten pán zítra večer ozve. Neměla jsem jeho číslo, ale ve zprávě na internetu mi říkal, že to platí. Nu což, budem to řešit až zítra večer.

Volal mi onen chlapík, s kterým jsme jely do Lüneburgu. To bylo ale doba, než jsme se vzájemně našli! Pobíhaly jsme z jednoho konce nádraží na druhý a hledaly ho. Není nic horšího než dávat si sraz na nádraží. Nesnáším obrovská nádraží. Navíc jsem toho chlapíka skoro vůbec v mobilu neslyšela, protože všude panoval hluk. Řekla jsem mu, aby mi napsal v smsce, kde na nás čeká. 

Konečně!

Ufff, byly jsme rády, že na nás počkal. Byl to příjemný řidič a když jsem se mu omlouvala za to, že jsem ho neslyšela, říkal, že je všechno v pohodě. Jeli jsme do Lüneburgu ve čtyřech. Cesta uběhla neuvěřitelně rychle. Je to fak kousíček. Asi za 25 minut jsme byly tam. 

Během cesty jsem si psala s Marion, naší hostitelkou. Prý je večer v nějaké kavárně koncert, tak se nás ptala, jestli bychom s ní zašly. Jasně, že jo! Dala mi pokyny, ať dojdeme k ní domů. Prý už připravuje večeři. Společně pojíme, a pak půjdeme na koncert. Otázka byla, jak k Marion dorazíme? Autobus prý nejezdí moc často. Jde to i pěšky. Jenže my nemáme mapu. 

Tady se osvědčil můj chytrý mobil. Jako zázrakem se mi podařilo napojit se na wi-fi McDonaldu, který byl přímo na nádraží Lüneburgu a hned mi vyjelo na googlemaps, kudy máme jít. Trvalo nám to asi půl hodiny. Obloha vypadala nejistě, ale pořád ještě nepršelo. Oříšek byl najít dům, kde bydlela Marion. Ta ulice byla zvláštně číslovaná, nebylo to popořádku. Naštěstí nám pak Marion přišla naproti. Marion bydlí u kliniky. Pracuje v lékárně, která patří k té klinice. Hned jak jsme přišly domů, snažily jsme se jí pomáhat s přípravou jídla. Marion je velmi sympatická a myslím, že jsme ji i za ten jeden večer a ráno stihly poznat víc než Richieho. Asi to bylo i tím, že taky ráda cestovala a že byla taky v Číně. Dokonce umí čínsky! K večeři jsme měly těstoviny s masovou omáčkou a s výborným salátem. K tomu jsme pily čaj. Marion bydlí sama a říkala nám, že ráda jí v něčí společnosti. To já také. Úplně ji chápu, že to není vždycky ono jíst o samotě.

                  Když jsme šly na koncert, snažila se nám Marion ukázat i potmě, kde co je za zajímavost. V supermarketu jsme koupily suroviny na ovocný salát, který jsme si chtěly udělat k snídani. Na koncert jsme dorazily trochu se zpožděním. O nic jsme nepřišly, ale kavárna už byla přecpaná, takže jsme si musely sednout na schody u vchodu. Netušila jsem, že do tak malé kavárny se dokáže nacpat tolik lidí. Ben Turner je asi v Německu hodně populární. Říkal, že jeho druhým domovem je právě Lüneburg. Proč, to už nevím. Jeho písně mě pohladily na duši. Zpíval a hrál na kytaru. Měl s sebou doprovod, chlapíka, který hrál na bicí. Líbilo se mi, jak byli v kavárně všichni podobně naladěni. Marion nás o pauze představila svým přátelům. Koupily jsme si s Petrou rebarborovou limonádu a během druhé části ji popíjely. Bylo by to úžasné, kdyby tu krásnou atmosféru nanarušili dva opilci, kteří vtrhli do kavárny a chtěli si prý koncert taky poslechnout. Jenže bylo vidět a slyšet a cítit, že přebrali, protože do zpívání občas nahlas mluvili a dělali děsné opičky. Divila jsem se, že je nikdo nevyrazil. Bohužel jsem seděla na dost netaktickém místě, hned naproti těm opilcům. Snažila jsem se co nejvíc od nich odtahnout a v duchu se modlila, aby mi ten víc opilejší nehodil skleněnou láhev s pivem na hlavu. Ten druhý se ho snažil krotit, ale taky byl docela mimo. Bohužel  tak třetina koncertu byla narušena těmito individui a žel i píseň, kde zpíval Ben duo se svou kamarádkou, kazili. Až při předposlední písni se zvedly dvě ženy, ano prosím, ŽENY a ty chlápky vyhodily. Slovně i trochu násilím. A já jsem byla mírně v šoku, že v tuto chvíli projevily víc odvahy ženy než muži. Přitom v kavárně seděla spousta mužů, ale ani jeden nezasáhl! A tak si říkám proč, když by se to přeci jen očekávalo spíše od muže, který je fyzicky silnější a měl by chránit.
                  Ben Turner sklidil velký potlesk. Jsem velmi ráda, že jsme se s Petrou zúčastnily této akce. I toto je způsob, jak poznat nové město. Díky Marion jsme poznaly i další Lüneburčany. Paradoxně je zná skoro všechny Marion právě přes couchsufingové akce. Společně jsme zašly do jedné typické knajpy, kde měli obrovský stůl, u kterého jsem si připadala jako rytíři u kulatého stolu. :) A taky to tam mělo nádech galerie. Všimněte si toho obrazu nad námi. Pamatuji si, že naproti tomuto obrazu visel další obrovský obraz, na kterém byl podobně zobrazen muž. Určitě koukal na tu dívku. :) Točili tam jen mírně hořké a světlé pivo. Nosili ho ve velkých džbánech. Dala jsem si to světlé, protože to hořké brrrr, nechutnalo mi. Ono i to světlé mi připadalo celkem hodně hořké. To by mě zajímalo, jak chutná hodně hořké pivo, když i to mírně hořké mě nutí se šklebit. Marion vidíte na fotce jako čtvrtou zleva. My jsme se s Petrou bavily hlavně s Marioninou kamarádkou, která sedí hned vedle ní. Kdybych věděla, jak se jmenuje.. Myslím, že nějak na A. Třeba si Petra vzpomene. Musím se jí zeptat. Zůstali jsme v této hospodě až do zavíračky. Hostinská se na nás smála od ucha k uchu. Byla jako vítr. Pak jsme šli domů a postupně jsme se loučili s těmi, kdo šli jiným směrem. Líbí se mi, že Lüneburg není tak veliký, takže se dá všude dojít pěšky. Marioniný kamarádi nás do party přijali, jako bychom byli jedni z nich. Byli takoví spontánní, srdeční, přirození a dokonce nás při loučení taky objali. Nemůžu si pomoct, ale opět se mi potvrdilo, že my Češi máme k Němcům blízko, máme podobné vlastnosti a zvyky, mentalitu. A to je dobře. 
Ten večer jsme spaly s Petrou na rozkládací Ikea sedačce v Marionině obýváku, v hlavě spoustu zážitků z uplynulého dne.