Ujímám se role průvodkyně a pisatelky diplomky

                     Pátek- bláznů svátek. A je to opravdu k zbláznění. Němci totiž dneska opět nejdou do práce a ani do školy. Je tzv. Reformationstag. Připomíná se Martin Luther a jeho udatný čin- přibití slavných 95 tezí na dveře katedrály ve Wittenbergu. Pro mě to znamená, že dnes budu muset studovat z domova, protože knihovna má dnes zavřeno. :-(
                  Dočítám knihu Deutschland, eine Reise od Wolfganga Büschera. Pak mě čeká zpracování Wallensteina. Mám velkou novinu, co se týká diplomky. Už mám zadané téma i vedoucího. To bych nebyla já, abych nedělala všechno na poslední chvíli. Jen obrovskou náhodou jsem posílala learning agreement předevčírem. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že do dneška musí být téma práce zadané a zanesené v systému. Autorku jsem si vybrala já, ale jak to celé uchopit, mi poradil můj vedoucí práce. Jsem tak ráda, že mi pomohl. Teď jen doufám, že mě ty knížky budou opravdu bavit. Od  Annett Gröschner jsem totiž ještě nic nečetla, právě se na to chystám. Tuto autorku bereme právě v kurzu Reisereportage, vzala jsem si na ni i referát. Jsem fakt zvědavá, jak píše. Teď se ale ještě budu muset chvíli trápit Wallensteinem. V úterý proběhne první část referátu, kterou má na starost někdo jiný. Doufám, že se naše referáty nebudou moc překrývat. Oba máme totiž stejné téma, akorát každý ho pojme trochu jinak. Už se moc těším, až to budu mít za sebou.
             Ani se mi tu nikdo neozval, že ta videa, která jsem dala na blog, nefungují. Až mamka to při korektuře odhalila. Teď už by snad měly být v pořádku. :)

            Zítra to bude týden, co se přijela mamka s bráchou. O Berlíně jsem už psala, teď přichází na řadu Magdeburg. V pondělí jsem měla španělštinu, a tak mamka s bráchou dopoledne rádi zůstali doma a zpamatovávali se z předchozího náročného dne.

              Odpoledne po výborném obědě(mamka vařila brambory s karbanátky O:-) ) jsme vyrazili do centra města. Ten den svítilo sluníčko a dopoledne jsem potávala lidi i v krátkém tričku. Že by poslední baboletní den? Po pár krocích od domu jsme si všimli podivného úkazu. Obrovské hejno ptáků, nejspíš hus, tahlo do teplých krajin. Ty husy bylo docela dost slyšet, zastavili jsme se a žasli jsme, jak je to hejno organizované, jak každý pták letí v řadě a vepředu je hlavní "pilot".  Podobného hejna jsem si všimnula další den u univerzity. Nikdo další je nevnímal, ale já jsem už poznala vzdálené kejhání, a tak jsem otočila hlavu vzhůru. Nad kampusem přelétalo veliké hejno. Nikdy v životě jsem neviděla takto hromadný úprk ptáků na jih. Maximálně vlaštovky na drátě. Na chvíli jsem zatoužila letět s nima někam do tepla.

Obědváme.

         Vrata kostela Johanniskirche všechny fascinují. Nahoru na věž jsme se bohužel nedostali, protože bylo pondělí a všechny památky mají zavřeno.

Tunisko, nebo Kanáry? Co byste brali? Já asi Kanáry. =)

      

Píše se tam o začátku oprav a výstavbě nových budov ve městě v roce 1951. Překvapilo nás, že se s tím začalo až 6 let po válce.

Die Grüne Zitadelle jsme nemohli vynechat.

Barevné sloupy, barevná Anička. :)

Shodli jsme se na tom, že ten pes přirozeně patří k tomu domu. Jako by tam seděl už několik let. 

Miluju staré německé poštovní schránky...

Na některých místech už stromy do posledního lístku opadaly. Příkladem toho je náměstí u katedrály.

Dom

Poloprázdné náměstí, snad nikdy jsem ho neviděla zaplněné lidmi. Možná až budou vánoční trhy..

Nevěděla jsem, že v Kloster Unser Lieben Frauen bydlí duch.

                   S mamkou a bráchou jsme zajeli k univerzitě. Mamka se tam hned ztratila v knihovně. Já jsem se mezitím snažila vytisknout jeden dokument. Po zdlouhavém obíhání různých lidí, počítačů a tiskáren se mi to podařilo. Tři řádky se neotiskly, ale dopsala jsem je rukou. Blbé je, mi ani jednu flashku tiskárna nepřečetla. Nevím tedy, jak budu skenovat. Jde to tu totiž jen na flashku, ne do e-mailu jako u nás v Brně. Myslím, že si mě v knihovně už musí dobře pamatovat. Oslovila jsem tam už tolik pracovníků, aby mi pomohli. Bohužel i oni jsou často bezradní.
             Mamka básnila o naší knihovně, prý by si tu přála taky studovat. Už se setmělo, a tak jsme vyrazili domů. Na tramvaj, která jezdí až k nám na Fachhoschule jsme čekali přes 20 minut. Inu taková je realita, moc spolehlivě to tu nejezdí. Aspoň si může má návštěva testnout Magdeburg se vším všudy, i s proradnou městskou dopravou.
             Večer jsme si udělali pohodový. Opravovala jsem s mamkou chyby ve svém španělském deníku, připravovala jsem se na to, co řeknu další den na Geschichte und Literatur, brácha každou půl hodinu požadoval obnovení hotspotu..mamka psala kroniku a opravovala mi blog..plánovali jsme, co podnikneme v úterý a popíjeli burčák. Bylo tu živo. Jsem zvyklá tu být v pokoji pořád sama a teď jsme tři. Pro tři lidi to není už tak komfortní, ale můj pokoj je celkem velký, takže jsme se sem vešli. Snad se Číňanky mé rodiny moc nezalekly. =D Ale myslím, že to zvládly v pohodě.

Společný výlet do Berlína

Dobrý večer,
          musím se přiznat, že jsem první slova toho článku napsala v angličtině, až pak jsem se zarazila a říkala si, že vlastně musím psát česky. Už mi z těch jazyků jde hlava kolem. Nevím, na koho mám mluvit anglicky a na koho německy. Povedlo se mi udělat jedno malé " fó pa", když jsem na kluka na dnešním kurzu němčiny spustila anglicky. Byl to Asiat a já na všechny Asiaty mluvím prostě anglicky, protože nepředpokládám, že by uměli německy. Jediná výjimka je Ajaka, ale i u té si musím dávat pozor, abych nespustila English.
            Před malou chvilkou jsem odeslala learning agreement na svou brněnskou univerzitu, tak mi teď držte palce, ať mi ho kvůli nějaké blbosti nevrátí. Taky jsem vysvětlila svému učiteli, jak jsem na tom se svou diplomkou. Snad bude mít trošku pochopení. Není to to vůbec jednoduché. Člověk si podle internetu napíše, jaké tu chce předměty, ale pak je úplně všechno jinak. Zjistí, že víc jak půlka z nich, co se vyučovala loni, se tu letos nevyučuje a všechno se musí překopat. Dnes jsem strávila v naší budově fakulty skoro devět hodin. Měla jsem jeden dvouhodinový a jeden čtyřhodinový předmět. Během pauzy jsem si snědla ve společenské místnosti řízek z Česka. Předměty, které mám ve středu, mě velmi baví. A úroveň "Reiserportage der Gegenwart" je pro mě ideální. Líbí se mi, že nám učitel dává hodně prostoru k vyjádření svých myšlenek a pocitů z přečtených děl. Konkrétně mířené otázky střídají docela široce položené otázky. Akorát tedy čtyři hodiny je na mě docela dlouhá doba výuky. Sice nám dává pauzu, ale i tak ke konci přestávám plně vnímat. I předmět pro všechny zahraniční studenty germanistiky je moc fajn. Připadá mi docela lehký a jsem ráda, že si tam procvičíme volné psaní i mluvení. Dostali jsme za úkol vyjádřit se k jednotlivým citátům. Já dostala tento: "Život je příliš krátký na to, aby se člověk naučil německy". Měli jsme buď souhlasit, nebo nesouhlasit.. Já jsem provedla obojí. Docela jsem se rozepsala. Skoro se mi nechtělo přestat psát. :-)

             Za posledních pět dní se toho hodně událo a myslím, že na to jeden článek stačit nebude.  Měla jsem tu návštěvu. V sobotu večer mi sem přijeli mamka s bráchou. Tomu předcházela celodenní dřina v podobě četby Wallensteina. Musím říct, že jsem to stihla jen tak tak. Dočetla jsem to drama do konce asi hodinu předtím než přijeli. Moc jsem si oddechla, když jsem se prokousala na poslední stránku. Teď bude další ořech pro mě napsat o tomto dramatu referát.
            V sobotu jsem si odbyla všechny povinnosti, a tak jsem se v neděli i na začátku týdne mohla radovat ze společných chvil strávených s mamkou a bráchou. Když přijeli, byla už tma. Oba byli unavení, a tak jsme zamířili rovnou domů. Měli spoustu tašek a v nich báječná jídla. Guláš! Řízky! Burčák! Med! Kuskus! Hned jsme jejich příjezd burčákem oslavili. Přece jen jsem ještě letos burčák ochutnala. Nevím, jestli ještě bude někde k dostání, až se za týden podívám domů. Třeba ale jo. Burčák byl sladký a lahodný. Mňam. S bráchou jsme si ohřáli guláš a mamka si dala k večeři palačinky, které jsem odpoledne udělala na pánvi patřící Číňankám. Tentokrát se mi docela povedly. Je to určitě díky dobré pánvi. :)
            Šli jsme si všichni celkem brzy lehnout, protože další den jsme brzy vstávali. Jeli jsme totiž do Berlína! Byl to mamčin i bráchy sen. Já jsem ho už před třemi lety navštívila s kamarádkou Míšou. Tentokrát ve mně ale zanechal úplně jiný dojem než když jsem tam byla poprvé. Možná to bylo trošku i tím pošmourným počasím, ale našla jsem spoustu dalších věcí, které jsou teď jinak.

              Do Berlína jsme jeli ráno v osm z vlakového nádraží v Magdbeurgu. Netušila jsem, že si můžete vypsat spolujízdu na Blablacar i na vlak. Překvapilo mě to. Zjistila jsem tu ale, jak to funguje. Někteří lidé mají tzv.Wochenede-Ticket, na který můžou vzít více lidí najednou. Našla jsem na Blablacar chlapíka jménem Andreas, který takovou jízdenku vlastnil. Svezli jsme se s ním do Berlína i zpět do Magdeburgu. Nejdříve jsem netušila, že se jedná o jednu a tutéž osobu, protože měl na Blablacar dvě telefonní čísla a asi i dva profily. On sám mi ale řekl, že s ním jedem i večer. Cesta pro jednoho nás tak stála tam 7euro a zpět krásných 6 euro. Ušetřili jsme tak spoustu peněz. Na druhou stranu jízdné v MHD jak v Magdbeurgu, tak v Berlíně je docela mastné.
          Prohlídku města jsme začali u Fernsehturm, kde nám chvíli trvalo se zorinetovat. Až po chvilce jsem to tam poznávala. Počasí nebylo nic moc, sice nepršlo, ale obloha měla šedivou barvu a že by bylo teplo, to taky moc ne. Fotky z Berlína mají tedy takový potemělý nádech.

Vážně se mi nechce moc začínat touto fotkou. Ale mám už tak trochu v povaze, že ráda fotím stejné věci a ráda se vracím na stejná místa a kontroluju, co se od té doby, co jsem u nich nebyla, změnilo. Na těchto sochách Marxe a Engelse je snad jasné, co přibylo.. Vandalové jsou bohužel všude.

Berliner Dom, snad skoro jediný se nezměnil. Stojí tam ve své kráse a mohutnosti už víc než 100 let. Dovnitř jsme se ale bohužel nedostali.

Zde se setkáváme s prvními jeřáby na Museuminsel. Velká část je přestavěná a ze starobylých budov dělají takovéto napůl paneláky!! A to skleněné vepředu vypadá děsně. Vůbec se to mezi ostatní starodávné domy, které jsou naproti a vedle, nehodí.

Zastavili jsme se na nedělním trhu za mostem u Sprévy. Měli tam spoustu věcí s kočkama. Vzpomněli jsme si na Paříž.

Berliner Dom s Fersnehturm. Mlha se pomalu zvedla.

Socha Humboldta u Humboldtovy univerzity, ta se taky za ty tři roky vůbec nezměnila. Inu sochy stárnou pomaleji. :)

S bráchou u Brandenburger Tor. Vzadu za námi připravují nějaký meditační dýchánek. Nedokážu si představit uprostřed toho ruchu a v té zimě meditovat..

U Brandenburger Tor jsme našli několi panelů o 2. světové válce. Pořád se tu ta válka společně s časy DDR a BRD připomíná. A to je dobře!

V obchodech se suvenýry letí trabanti v životní velikosti. Ty asi ale nejsou na prodej. Škoda..

Památník dětem, které byly deportované do koncentrančích táborů za 2. světové války.

Docela realistický výjev, toho jsem před třemi lety ani nevšimnula.

Reichstag, brácha z něj byl nadšen. Prý u něj bojoval.(v nějaké počítačové hře)

Brácha nemá rád selfie. =)

A nakonec jsme došli k Holocaust-Mahnmal, k obrovskému památníku obětem holokaustu. Přesně 2700 nestejně vysokých kamenných kvádrů tam takto leží na zemi. My jsme si na jeden sednuli, protože nás bolely nohy. Dívali jsme se přitom na hlídačku, která okřikovala neustále lidi stoupající si na ty kvádry. Sezení bylo naštěstí ještě dovoleno.

Pak jsme se vydali to velké bludiště prozkoumat. I zde se nic za poslední tři roky nezměnilo. Tedy kromě té hlídačky. Dříve památník osobní stráž neměl. Proč jsou ty kvádry nerovně vysoké? Napadlo mě, že ty vysoké kvádry mají symbolizovat stísněnost Židů v koncentračních táborech, ve vlacích, v ghettech.

Jde na mě taková tíseň, když se tudy procházím.

Pak jsme se po dlouhém bloudění dopravili na Ostbahnhof. Co by kamenem dohodil se nachází tzv. East Side Gallery. Nemile mě překvapily čárance a nové nasprejované nápisy na spoustě obrázcích. Nějací vandalové je poničili. Původní dílo tak častokrát rozeznáte jen steží, nebo vám tam ty přidané čárance celkový dojem dost kazí.

Přiznám se, že se mi East Side Gallery líbila před třemi lety víc. Našla jsem snad jen jeden obraz, který zůstal celkem zachovalý. Je to tento. Opět z něho mám stísněný, depresivní pocit.

My tři (čtyři) s trabantem, jedním z nejznámějších symbolů DDR.

řeka Spree

Na konci East Side Gallery jsem potkala polonahého zpívajícího koně.;)

        
Berlín se hodně změnil. Četla jsem si své nadšené poznámky ze své první cesty a nevěřím vlastním očím. Na druhou stranu je fakt, že se mi tehdá líbila i místa, která jsme tuto neděli opominuli. Ale stejně nechápu, jak jsem dřív mohla chtít v Berlíně žít. Ne, Magdeburg se mi líbí určitě mnohem víc. Povím vám, co se mi teď na Berlíně nelíbilo.
-To, že všechno přestavují, Unter den Linden  je celá rozkopaná a ohrazená. Všude vidíte jeřáby, které kazí skoro kterýkoliv pohled na budovy. Ať se podíváte kamkoliv, skoro všude je jeřáb!
- Centrum Berlína nedisponuje moc McDonaldy a protože to je nejlevnější varianta, jak se občerstvit a zároveň ohřát, vydali jsme se po stopách Mc Donald´s. To u nás v ČR vidíte nápisy a reklamy i třeba 5, 10 kilometrů před samotnou restaurací.
- To, že nikde není WC. Dokonce ani v McDonaldu ho neměli. V restauracích měli přeplněno a z obchodů nás vyhnali. Nezbývalo než risknout blízký parčík a doufat, že zrovna nikdo nepůjde. Bylo to trapné, ale co má člověk jiného dělat?
-To, že nikde nejsou lavičky. A když už se nějaká najde, je kovová a děsně studí.
-Památky a zajímavá místa jsou docela daleko, člověk se hodně nachodí. Mně tento aspekt ale ta nevadil, spíš mamce a bráchovi. Nejsou zvyklí chodit.
- Děsně drahá doprava v MHD.
- Poškozená East Side Gallery, počmáraný památník a okolní desky památníku Marx-Engels-Forum.
- Nepřehledné nádraží, nepřehledné metro. Ztratili jsme se tam hned několikrát. Dokonce i samotní Berlíňané se v něm moc nevyznají. Byli jsme v šoku, když jsme objevili v posledním patře nákupního centra vlakové nádraží. Zažili jsme takovou bezmoc, když jsme netušili kudy kam. U-Bahn a S-Bahn jsou tu nehorázně komplikované. Hledáním jsme ztratili spoustu času.
- V centru kolem Fersehturm je spousta obchodů s oblečením, ale žádná pořádná hospoda, kam by si člověk mohl sednout.
- Nikde jsem nenašla schránku. A to jsem obíhala Alexanderplatz asi třikrát. Posílali mě od čerta k ďáblu a nakonec jsem to vzdala. Svěřila jsem pohledy chlapíkovi v šatně v infocentru. Prý je pošle. Tak jsem zvědavá, jestli dorazí.

Abych ale jenom nejmenovala negativa, všichni jsme si spravili náladu návštěvou obchodu Primark. Ačkoliv byla neděle, tento obchod měl od 13 do 18 otevřeno, a tak jsme do něj nakoukli. Pár kousků oblečení nás tak uchvátilo, že jsme si je odnesli domů. Mně se tam moc líbily boty. Potřebovala bych je jako sůl. Jenže neměli moji velikosti. :( Naštěstí s oblečením takový problém nemám. Přinesla jsem si dvoje legíny a jeden top se srdíčkama. 
S Andreasem jsme se ve vlaku v pohodě našli. Cesta trvala skoro 2 hodiny. Když jsme přijeli domů,  hned po jídle jsme šli spát. Byli jsme všichni tááák unavení.

P.S. A z mamky se tady v Německu stal leopard. ;)









              

Tak blízko - a přece tak daleko..

Zdravím vás, lidičky,
       už tu jsem skoro měsíc, a tak mě napadlo napsat zas pár postřehů a věcí, které tu jsou třeba jinak než u nás doma v Čechách. Škola už se nám tu taky celkem rozběhla, i tam vidím pár rozdílů. Trvalo mi asi týden, než jsem přišla na to, kde najdu tzv. Copyshop a co je to Semesterapparat a k čemu se používá. Většina učitelů totiž odkazovala právě na ony zdroje, ale já netušila, kde to mám hledat.
       Po dvou týdnech školy jsem také zjistila, že mé příjmení činí Němcům nemalé potíže. Asi je to na ně moc souhlásek poskládaných za sebou a většinou písmenka "t" a "r" nahradí jinými. A tak jsem si v prezenčkách přečetla různé zkomoleniny svého příjmení(např. Opadbna) a někdy jsem byla vůbec ráda, že jsem se tam našla.
       S předmětama na škole je to různé. Nejtěžší je pro mě Geschichte und Literatur. Tam si taky připadám asi nejvíc trapně, když mluvím. Bavíme se totiž o odborných textech, poslední hodinu dostal každý určitou část textu a během 10 minut jsme to měli přečíst a vlastními slovy shrnout. Jenže na mě bylo 10 minut krutě málo, byla jsem ráda, že jsem to stihla přečíst a každé části aspoň trochu porozumět. Můj ústní projev pak nebyl moc komplexní a byla jsem vlastně ráda, že jsem něco vůbec řekla.  Když se bavím s někým o normálních tématech, tak to zvládám celkem v pohodě, ale jakmile přejdem na něco hodně odborného.. a hodně abstraktního, mám s tím problémy. :-/ A nejhorší je, když se v tom člověk musí pitvat a sám o tom před ostatníma referovat.
          Včera jsem byla hodně překvapená, když se na první hodině předmětu Reisebericht zeptal učitel, kdo všechno četl zadané texty a já byla jediná. =) Velmi se divil, bohužel to nemělo smysl, chvíli jsme se bavili o jednom textu, ale pak to vzadl. Poslal nás domů a řekl, ať přijdem příští týden a volno využijem k četbě textů. No jo, ocitla jsem se na hodině totiž s prváky, kteří neví, která bije.. je to stejné, ať jste asi v jakékoliv škole na světě. Já už tak nějak vím, že zadané texty je třeba číst, protože o čem bychom se jinak v seminářích měli bavit? Akorát tisknout si nic nebudu, jednak je tu tisk celkem drahý a jsem už docela zvyklá číst ukázky z notebooku. Radši si ho vezmu s sebou do hodiny.
         Španělština mě fakt baví, bereme to celkem rychle, každou hodinu mám kopu nových slovíček. Budu si na ně muset vyrobit nějaké kartičky, abych si je lépe zapamatovala. Pořád ale nevím, jestli za španělštinu dostanu nějaké kredity. Doufám, že aspoň pár ano. Mám totiž docela problém s kreditama. Zjistila jsem, že se mi do studia v zahraničí nebudou počítat kredity za diplomku a že tu potřebuju nasbírat minimálně 20 kreditů. Ou jééé! V konečném výsledku pak budu mít v ISu uznáno spoustu kreditů, budu jich mít dokonce hodně nad limit, ale aby člověk nemusel vracet stipendium, musí si jich ze zahraniční školy přinést nejméně těch 20. Předměty normálně zapsané na své domácí univerzitě se k tomu bohužel nezapočítávají. :-( Bude to jen tak tak.
          V pondělí jsem si všimla smutné věci, květiny, které mi tolik učarovaly v Elabuenparku, jsou pryč. Všechny je buď posekali, přesadili, nebo vyhodili. Nevím, ale je jisté, že záhony tu už připravují na zimu. Jsem tak ráda, že jsem do toho parku zašla hned na začátku pobytu a že jsem park mohla spatřit v celé své kráse. Je mi to trochu líto.. co s těmi květinami udělali? Vždyť vypadaly ještě hodně zdravě? Mohly ještě růst? Ano, podzim dorazil i sem. Sluníčko nesvítí tak často a i když mi ráno zasvítí do pokoje, je přes den většinou pod mrakem. Včera jsme měli celý den déšť a já poprvé jela do školy tramvají. Zjistila jsem ale, že i tak jsem docela uřícená. Ono je to vlastně jedno, člověk se zpotí, když jede na kole, ale i když běží na tramvaj.
         Už jsem se také trochu bavila se svými dvěma spolubydlícími. Vypadá to, že jedna umí trochu víc anglicky a ta druhá méně. Pocházejí z Pekingu a obě studují management. Jsou už na magistru stejně jako já. Hrozně rády tu vaří, hlavně na pánvi. Přivezly si asi tři kouzelné hrnce se spoustou čudlíků. V každém se připravuje trochu jiný pokrm asi. Už vím, že ten fialový je na polévku. Zavře se víko, a pak to v něm tak hodinu škrundá a bublá a polévka je hotová. V úterý jsme společně obědvaly a vzájemně jsme si chutnaly svá jídla. Ukázala jsem jim, jak krásně umím jíst hůlkami. =) Holky z Číny vaří zatím společně. Já střídám většinou těstoviny s bramborami. Těším se, až mi mamka přiveze kuskus.
           Nejvíc se tu asi zatím bavím s Ayakou. Pak docela s Polkou Kasyou, trochu s Maďarem Peterem, s Justýnou, Natašou, Beou.. připadá mi, že kolem sebe mám docela dost lidí, s kterými prohodím pár vět, když se vidíme, tak se pozdravíme, ale důkladněji se zatím bavím asi hlavně jen s Ayakou. A pak jsou tu další Asiati, jejichž jména si nepamatuji, ale oni mě zřejmě jo, protože mě zdraví. Mně připadají všichni stejní, a tak nevím, s kým jsem se už bavila a s kým ještě ne. Je to trošku trapas, ale rozlišovat je, je fakt makačka. Nicméně k nim všeobecně tady cítím největší sympatie. Člověk se s nimi dá snadno do hovoru, i když jejich nj i aj třeba nejsou na báječné úrovni. Zvláštní. :)

Žádné nové fotky jsem poslední dny nepořídila, ale uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nevíte, jak vypadá dům, kde bydlím.
Náš vchod je ten, jak tam parkuje auto.  Okno svého pokoje mám ale na druhou stranu.

 Tuším, že moje okno je to třetí odspoda vpravo.

A výhled z mého okna dne 16. října. Bylo zrovna takový divný počasí. Pršelo a zároveň svítilo sluníčko. Obloha zakalená, mraky na jedné straně vypadaly dost děsivě.. ale po duze ani památky.

Za tím plotem začíná Elbauenpark.

Co se mi tu líbí:
- Němci jsou milí, ochotní, usměvaví, zdvořilí, což mě tu hodně překvapilo. Všeobecně se říká o Němcích, že jsou chladní, strozí, odtažití, přísní, ale není to pravda.
 -Většina lidí vám tu řekne věci na rovinu a nechodí kolem horké kaše.
- Magdeburg je město plné zeleně, je tu krásná příroda a nejsou tu cítit zplodiny jako v Praze.
- Líbí se mi akce, které pro nás připravuje IKUS, setkání studentů, společné brunche, festivaly apod.
- Že si v IKUSu můžeme vzít nádobí a domácí potřeby podle libosti.
- Potraviny jsou tu celkem levné, i jídlo a hlavně pití v hospodách a restauracích je tu na relativně dobré ceně.
- V menze vaří moc dobře a máme výběr z tolika druhů jídel. Ceny jsou taky příznivé.
- V městské knihovně mají hotové poklady a já si je můžu půjčit.
- Když se zastavím s mapou na ulici, hned ke mně někdo přiskočí a ptá se, jestli potřebuju poradit.
- Když má kamarád poruchu na kole a staví ho vzhůru nohama, ptají se okolní projíždějící kolaři, jestli máme všechen vercajk při sobě.
- Na začátku přednášky(jednorázové akce) přednášející poděkuje všem příchozím za účast.
- Že i v Německu se dá přivřít oko a existuje tu jistá míra tolerance.
- Že německý chleba je takřka od toho českého k nerozeznání. Mají tu výborné pečivo.
- Spousta druhů různých limonád a namixovaných nápojů, o kterých jsem v životě neslyšela.
- Zajímavý sortiment zboží, na který u nás v Čechách nenarazíte. Asi budu letos nakupovat dárky pro Ježíška tady. :)
- Že tu tak z 80 procent mluvím všude jen a jen německy. 10 procent připadá na angličtinu, 7 procent na češtinu a 3 procenta na španělštinu.
- Skupiny na facebooku, kde lidé sdílí nepotřebné věci a jídlo. Takto jsem dnes dostala dvoje naušnice a přívěsek na krk výměnou za kočičí konzervu. Dobrý, ne? :)


Co se mi tu už méně líbí:
- Sklo na ulici, na chodnících, v trávě. Je to tu docela časté a člověk musí být ve střehu.
- Že všude v neděli mají všechny obchody zavřeno.
- Nejbližší supermarket je dost daleko.
- Že musím pořád přepočítávat, kolik peněz mám u sebe, protože skoro nikde nemůžu platit kartou.
- Intervaly tramvají jsou dost dlouhé a i ve špičce jezdí jen asi pětkrát v hodině.
- Zastávka na tramvaj je daleko, na tramvaj, která jezdí k naší univerzitě, je to ještě o kus dál.
- Lidé tu normálně vyhazují nábytek na ulici, každou chvíli vidím nějaký kus nábytku, který by se dal použít.. říkám si.. takhle by se dal vybavit byt. :-D  Když zajdete ale pak do obchodu, nábytek je tam dost drahý. Proč to ti lidé třeba někomu neprodají? Nebo nedají do nějakého bazaru? Je mi líto pak toho nábytku a zároveň to vypadá příšerně, když kolem takového domu s haldou nábytku před okny jdete.
 - Že v knihovně musí všichni povinně odložit bundy a kabelky. Nemůžete dovnitř ani s malou taštičkou. Nesnáším ty nákupní koše, ve kterých ty věci musíte nosit. Jednak mám strach, že mi někdo z toho koše čmajzne mobil nebo peněženku, a pak se to docela špatně nese, když máte více knížek. A komu by se chtělo dávat bágl a bundu do skříňky, když jdete jen vrátit knížku?
- Když mi začne rachtat kolo a já mám strach, že se rozpadne.
- Že Němci docela brzy končí se zábavou a kolem 23. hodiny se pomalu uchylují k spánku. Swing třeba končí taky kolem 23. hodiny, sezení v hospodách a kavárnách taktéž, max. do půlnoci..celé město podezřele brzy utichá.
- Vánoční výzdoba, která tu byla běžně k vidění už ke konci září! Nemusím mít vánoční náladu už takhle brzy na podzim..díky, fakt ne.

Sen

Zavřu oči a jsem na ostrově Sylt.

Daleko od toho deště a sychrava. Sedím v písku na pláži, nastavuji tvář sluníčku a poslouchám šumění moře. Pak se s radostí vrhnu do hučícího příboje Nordsee.

Mám další cestovatelský sen. Chtěla bych se podívat na ostrovy Sylt, Helgoland a Rügen.

Až Wolfgang Büscher mi ve své knize "Deutschland, eine Reise" ukázal kouzlo těchto ostrovů.

Třeba se tam podívám příští prázdniny. Nejspíš to budou mé poslední studentské prázdniny. Na tyto ostrovy je nejlepší jet v létě, teď je tam asi už dost nevlídno.

V mých představách tam ale vždy září slunce. :-)

Fotky jsem si vypůjčila z německé wikipedie. Odkaz na původní článek je tady.

Z Magdeburgu až na konec světa

Pěkný podvečer.
Právě jsem se vrátila z výletu a než se pustím do čtení, udělám krátký report o  tomto víkendu. Pořád si říkám, prosím ať to není poslední baboletní den. Ať je ještě aspoň do konce října tak hezky. Ale kdo ví..

        V sobotu dopoledne jsme měli s dalšími zahraničními studenty brunch. Pro ty, co neví, co to je brunch, tak to je něco mezi snídaní a obědem. Pořádala ho nějaká církevní organizace, tuším že evangelíci.. ale to není tak důležité. Přišli i někteří dospěláci a společně jsme se bavili u stolu v několika skupinkách. Poznávala jsem známé tváře, Ajaku, další Asiaty, Beu a Číňana z jednoho workshopu. Bavili jsme se hlavně v angličtině. Před jídlem jsme společně zpívali jednu písničku ze sborníku Taizé(to je tak asi jediná trošku náboženská aktivita, kterou jsme podnikli.) Mně se ale písničky z Taizé líbí. Je to docela pěkný rituál si před jídlem zazpívat. Jídlo jsme si mohli nabrat na talíř podle libosti, měli jsme švédský stůl. Ochutnala jsem banánové toasty, banánovo-čokoládový koláč, těstovinový salát, štrůdl na slano.. měli tam samé zajímavé věci. Hlavně ten toast s banánem uvnitř mě překvapil. Jeden pán, který s námi seděl taky u stolu, mi poradil jednu dílnu, kde si může člověk opravit kolo a kde dostanete všechny náhradní díly takřka za hubičku. Jenže jsem pochopila, že si to človek musí udělat sám. Ale i tak je to fajn tip. Povídali jsme si o typických jídlech našich zemích, o studiu a o tom, jak se nám líbí v Magdburgu. Prý se každý měsíc koná společné vaření zahraničních studentů. Určitě bych se ráda přidala. I když vařit moc neumím, tak ve větší skupině to může být zábava a když dostanu něco míchat, snad nic nepokazím. :)
             Ve 12 hodin jsem měla sraz s Erikem na zastávce na Herrenkrustrasse. Jenže jsme se nenašli. Čekala jsem na něj skoro půl hodiny, ale nepřijel. Až když jsem si doma pořádně ještě jednou projela naše zprávy, došlo mi, že jsem na něj čekala na špatném místě. Asi o kilometr dál. Když mi prostě někdo napíše S-Bahn, vybaví se mi vlak. Ale on měl na mysli zastávku tramvajovou. Já na něj čekala u nádraží v Herrenkrugu. Tak jsem mu napsala, že jsem to popletla, že se moc omlouvám. Erik ale ani naštvaný nebyl, aspoň si mohl dát oběd. Sešli jsme se tedy v 15.30 a podruhé jsme se už našli. A jak jsem na tohoto člověka narazila? Přes couchsurfing! Napsala jsem prostě na zeď města Magdeburg, jestli by někdo občas podniknul výlet na kole. Ozvalo se mi docela dost lidí. Jako poslední Erik. Říkal, že v sobotu by někam vyjel, a tak jsme se domluvili. Bohužel jsme si nemohli nijak napsat, když jsme se hledali, protože on nemá mobil. Prý mu ho někdo pořád kradl a taky byl líný ho mít u sebe. A tak se domlouvá s lidmi jen přes net a nebo osobně. Divím se, že mu to takhle funguje. Třeba ale zrovna v téhle situaci by se mobil šiknul, mohli jsme si napsat a hned by se vyjasnilo, že čekáme každý trochu jinde.

              Všude tu je rovinka, takže se jelo báječně. Erik má docela pravěké kolo, ale je na něj patřičně hrdý. Prý ho vytáhl z půdy. Je pod dědečkovi. Opravil ho.. a za týden se na něm.. světe div se, chystá dojet až do Dánska! Ano, pojede podél Labe, a pak uhne na sever.. prý to není tak daleko. Zpátky pojede vlakem. Spát bude ve stanu. Drsný. Držim mu palce. Erik se divil, že my na univerzitě teď nebudeme mít prázdniny. Vždyť jsme sotva začali. On studuje Berufschule, což je něco jako u nás učňák. Říkal mi, že pochází z nějaké vesnice asi 100 km od Magdeburgu, že je tu taky nový. Bude tu studovat nejméně 2 roky. Prý se mu tu taky líbí, hlavně je tu spousta aktivit, což u nich na vesnici nebylo.
                   Povídali jsme si za jízdy, zezačátku to byl pro mě nezvyk, ale pak jsem zjistila, že mi to jde docela dobře a že občas mluvím celkem i plynule. Vyprávěli jsme si navzájem o cestování. Erik navštívil letos Maroko a psal si tam cestovní deník. Shodli jsme se na tom, že je občas pěkná pruda ho psát, ale že se to vyplatí.  Také navštívil Španělsko a také si přinesl z Barcelony nepříjemný zážitek.. i jeho okradli. Taky mi říkal, že je v Německu zakázaný kempovat a že jeho kamarády už takhle obrali policajti o 50eur. Jsem v šoku!
                 Moc jsem nefotila, ale zato jsem se snažila si celou cestu naplno užívat. Natočila jsem za jízdy pár videí, ale jsou roztřesená. Abyste měli ale představu, jak to může vypadat kolem Labe, tak je sem nahrávám. Berte je s rezervou. Točit neumím a mluvit do toho se neodvažuju. :)

Tohle je už Mittellandkanal. Jsme přímo na mostě, pod námi Labe a vedle nás obří kanál. Viděli jsme jednu loď, která ale těsně před mostem zakotvila. Erik na mostě spravoval kolo, padal mu řetěz, ale naštěstí měl nářadí a kolo na místě za 5 minut opravil. Překvapilo mě, že ačkoliv jsme byli daleko od města, po mostě prošlo docela dost rodinek s dětmi. My jsme si sedli na lavičku, pili a já jsem ochutnala Erikův meruňkový koláč se skořicovým cukrem. Mňam.

 A dokonce k večeru vylétlo několik balónů. Asi byl příznivý vítr.

 Cestou zpátky jsme se trochu ztratili. Oba jsme si mysleli, že cyklostezka vede i podél druhého břehu Labe, ale zrada! Ne a ne ji najít. Odbočili jsme na pole a prodírali se trávou. V duchu jsem říkala svému kolu"vydrž, kolo, vydrž prosím".

 Na louce jsme zahlédli v dálce stádo srnek. Vydali jsme se k průmyslové zóně, našli jsme kamenitou cestu, ale další zrada. Cesta vzadu končila, měli jsme po pravé i po levé ruce vodu. A sami jsme se nacházeli.. ehm kde? Asi na poloostrově? Museli jsme to otočit. Cestou jsme se ptali jednoho rybáře a ten nám řekl, že až u dálnice je most přes to divné koryto. Až teď jsem si našla na mapě, že se jednalo o Abstiegskanal Rothensee. Aby se čert ve zdejších vodách vyznal! Obloha měla fialovožlutý nádech a kamínky na cestě, po které jsme jeli, byly růžovo fialové. Připadala jsem si jak v nějaké fantasy scenérii. Nevím, jestli to dělalo to světlo, západ slunce a mraky a nebo ty kameny měly prostě takovou barvu. Raději jsem si ale domů žádný nevzala. Co kdyby se to kouzlo mezi čtyřmi stěnami ztratilo?

Zpátky jsme se domů vraceli potmě, Magdeburgem jsme projížděli ještě asi hodinu. Budu si muset sehnat i to přední světlo. Policajti tu totiž chytají a kdo nemá světlo, ten platí pokutu. Nechci to riskovat. A už vůbec nechci riskovat své zdraví. Cestou zpátky jsme se bavili o knížkách a Erik je první člověk, který zná Bartimaea! Taky se mu Stroudovy knížky moc líbí. Rozloučili jsme se na křižovatce u Herrenkrugu. Byl to moc pěkný výlet, báječně jsem si pošprechtila. Doufám, že spolu ještě nějakou projížďku podniknem.

Dnešek byl ve znamení četby. Probudila jsem se bez zvonění budíku. Jsem doma a čtu na přeskáčku jeden cestopis a drama. Drama je drama. Vůbec mě to nebaví, jsem teprve na 36. straně. Jde to pomalu, protože každé třetí slovíčko je zastaralé, takže ho musím hledat ve slovníku. Celkově tomu dramatu moc nerozumím. Jsem zvědavá, jak na něj budu psát referát. 

A taky tu mám už svoje spolubydlící. Přijely v pátek v noci. Jsou to dvě Číňanky. Jedna z nich tu má i manžela, ale ten je tu jen na pár dní. Zatím jsem se s nimi moc nebavila. Německy holky neumí, jen ten manžel ano. Pracuje prý ve Frankfurtu. Snad brzy dáme nějaký rozhovor. Teď jsem jim zatím říkala jen praktické věci ohledně bydlení.

K večeru jsem se byla dnes pojít, abych zastihla aspoň na pár chvil sluneční paprsky dnešního dne. Jen tak tak jsem to stihla. Když jsem vyšla ven, udeřilo do mě teplo. Stačilo tričko s krátkym rukávem, mikinu jsem mohla odložit. Užívala jsem si padající zlatavý sníh. Našla jsem kešku v Herrenkrugparku a udělala pár fotek. Když jsem se vracela na byt, náhodou jsem nakoukla do schránky a co mě tu nečeká? Pohled od Věrky z Norska. Děkuju, Věrko. Už dlouho nakukuji do schránky, jestlipak mi třeba někdo napíše, ale zatím nikdo. Až Ty jsi to poštovní mlčení prolomila. Udělal mi velkou radost! :)

 Herrenkrugpark

Co je to za houby? Nevypadají moc jedle, ale na pohled se mi líbí.