Pohádkový Lüneburg

                Nutno podotknouti, že náš pobyt v Lüneburgu nebyl moc pohádkový. To jenom to město na mě tak působilo. Jinak jsme měly s Petrou celkem pech na počasí, protože skoro celý den v jednom kuse pršelo. I tak jsme si město prohlédly, jak nejvíc to šlo.
               Ráno jsme společně s Marion připravily snídani. Já měla na starosti ovocný salát. Kromě toho jsme měly míchaná vajíčka. Mňam. Byla to královská snídaně. Ano, pobyt u Marion, to by se dalo k pohádce určitě přirovnat. Bavily jsme se o různých tématech a Marion se nás mimo jiné ptala, kolik si vydělá lékárník u nás peněz,  kolik bychom platili u nás v ČR za byt, jako má ona apod.. Byly to pro nás těžké počty. Tak doufam, že jsme neřekly úplnou blbost.
               Marion měla ten den smutný program. Jela na druhý konec Německa, aby se mohla na pohřbu rozloučit se svým strýcem. I tak jsme vycházely z jejího domu kolem půl dvanácté. Marion jela na nádraží na kole a mávala nám, když jsme s Petrou šly pěšky do centra. Tou dobou ještě nepršelo.

Toto je výhled z ochozu, spojovacího balkonu, který musíte přejít, abyste se dostali k bytu patřící Marion. Panelák, ve kterém bydlela, byl jak jinak než cihlový. Chtěla bych mít i u nás v Česku cihlové paneláky. :) Toto jsou pálené cihly neboli "Backstein". Samotný balkon byl postaven z betonu. Měla jsem takový divný pocit, když jsem se naklonila a podívala se do dálky. Po kopcích ani památky. Skoro nikde jsem žádné paneláky neviděla. Prý je toto nejvyšší panelák široko daleko. Skvělé. Všude vesměs jen nízké domky. Pohled na paneláky je snad v každém městě otřesný.

 Opět jsem se cítila jako v Anglii.

Není jediného domku, který by tam měli ve dvojím vydání. Každý je originál.

Tato impozantní budova mně učarovala. Prý si spousta lidí myslí, že je to radnice, ale není. Je to první větší budova, na kterou při cestě z nádraží narazí. Je to sídlo průmyslu a obchodu.

V noci, když jsme tudy procházeli, se mi zdálo, že ten dům má modrou barvu. Teď za světla jsem zjistila, že je šedý až černý.

Chtěly jsme zjistit něco víc o těch domcích, ale bohužel mělo infocentru zavřeno. A wifi na mobilu mi stávkovala. A tak jsme chodily po městě celou dobu podle mapy, kterou jsme našly na zastávce. Občas jsme šly podle intuice. Trochu mě to mrzelo, že nemáme víc informací, ale co se dalo dělat.  Naladily jsme se na jiný způsob poznávání města. Na vlastní pěst. 

Naštěstí je Lüneburg malý, takže jsme se vesměs strefily, když jsme něco hledaly. Řekly jsme si, která místa chceme vidět a postupně jsme udělaly takový okruh. 

 Některé domy jsou tu pěkně křivé. Je to díky tomu, že se tu dříve těžila sůl. Je tu i Salzmuseum, ve kterém jsme ale nebyly. Nyní se město postupně propadá a bortí a domy se různě posouvají. Občas jsme se divily, jak je možné, že ty domy ještě drží pohromadě.

Tady už začalo nemilosrdně pršet. A vypadalo to, že se deště jen tak  nezbavíme.  A tak jsme zamířily ke kostelu St. Johannis Kirche. Petra zůstala u vchodu, šla jsem se dovnitř podívat sama. Vůbec nikdo tam nebyl. Na chvíli jsem si sedla a vychutnávala to tajemnou atmosféru.

U východu jsem objevila pohledy města, a tak jsem neváhala a asi tři si koupila. Jinde bych asi žádné nesehnala. Neděle je pro Němce zabitý den, nikde kromě restaurací, kaváren a kostelů otevřeno nemají. 

S Petrou jsme chtěly dojít ke kavárně Anna´s Café.  Místo toho jsme objevily radnici. Všimněte si, že přední část vypadá úplně jinak než zadní(ta bude na fotce níže). Tady jsme trochu bloudily, protože jsme si nepamatovaly jméno té ulice, ve které se kavárna nalézá. Zmiňovala se nám o ní Marion a povídala, že je to její nejoblíbenější kavárna. Už jsme to chtěly vzdát, když Petru napadlo podívat se blíž k řece.

A opravdu! Najednou jsme se dostaly do nám povědomé uličky a brzy jsme narazily na mou kavárnu. :-)

Objednaly jsme si horkou čokoládu. Chtěly jsme si dát i dort, ale nakonec jsme od toho upustily, protože té čokolády byl obrovský kotel. A vůbec nebyla vodová. Naopak. Zasytila nás na dalších pět hodin. 

V kavárně nám daly místo nápojového lístku katalog o cestování. A pak nám to došlo, když jsme ho otevřely. Uvnitř byl nalepen seznam nápojů. Pěkný to nápad. Zvláště pro milovníky cestování.

Historický jeřáb (Der Alte Kran), který patřil k Ilmenau-Hafen v Lüneburgu. Postaven byl v roce 1346 a je to jeden z hlavních znaků města.

I tady prší. V kavárně jsme se ohřály, tajně jsme doufaly, že přestane lejt, ale bohužel jsme musely i nadále pokračovat v dešti.

Pohled na domy je ale hezký za každého počasí. Z 2000 domů jich je 1341 označeno jako chráněná památka. Bohužel se nedavno prý jeden dům poblíž těchto zbortil. Vybuchnul tam plyn. V ulici je teď díra. Snad ho brzy opět postaví. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Radnice se začala stavět kolem roku 1230 , nahoře v té věži je zvonkohra se 41 zvonky. Bohužel jsme nic neslyšely. Asi jsme tam u ní byly ve špatnou dobu.

Schwangeres Haus. Zajímalo by mě, jak to mají vyřešené uvnitř toho domu. Co mají na té vypouklé stěně? Je tam nábytek, nebo obraz, nebo to nechávají volné?

Těhotný dům nás s Petrou fascinoval .Jak je možné, že tam to okno tak nakřivo v pohodě sedí? Že se nerozlomí? Kroutí se společně s cihlami?

Hrany spousty domů tu jsou zaoblené. Možná to taky patří k charaktersitice Lüneburgu.

A ještě jednou zdálky. :-)

Toto je ona druhá část radnice. Stojí hned naproti tomu těhotnému domu. Předek radnice je bílý, to vzadu je z Backsteinu. 

Marion i další lidi nám říkaly, pokud budeme mít čas, abychom se zašly podívat na Kalkberg. Je to jediná hora široko daleko, odkud je vidět na město. Další varianta je vodárenská věž, ale tam už musíte samozřejmě platit. Objevily jsme jakoby druhou pohádkovou část. Spousta lidí prý už sem nejde. My jsme to tu ale díky našemu cíli objevily.  

Domky tu mají podobné ražení jako v hlavním centru. Opět tu nenajdete dva stejné. 

Mělo to tu takovou opuštěnou a pochmurnou atmosféru. Nepotkali jsme skoro nikoho.

St. Michaelis Kirche

Zde je popsáno, jak vlastně Kalkberg vzniknul. Samozřejmě, že se jedná o umělou horu. Do 14. století zde stál hrad. Pak se tu začlo těžit. Nyní je vlastně Kalkberg oproti své původní výšce jen malinký kopeček.

Za 10 minut jste nahoře.

I tak jsem si užila to, že konečně můžu jít aspoň chvilinku do kopce. Zatoužila jsem po horách. Začla jsem se v tento moment těšit domů.  

Výhled na město byl v dešti zamlžený.

Zkusily jsme naposledy zaexperimentovat a vyfotily jsme se v tom lijáku na samospoušť. Divím se, že to můj foťák přežil bez újmy. Nic za námi vidět skoro není, ale Petře vyrostla na hlavě pěkná korunka.  :-)

             Odtud jsme zamířily směrem k nádraží. Když jsme se jednou schovávaly na chvíli pod stříšku, oslovil nás fousatý kluk, s kterým jsme včera seděly v hospodě. To je ale náhoda. Chvíli se s námi bavil, a pak řekl, že už musí běžet, že ho čeká oběd. Cestou k nádraží jsme hledaly ještě vodárenskou věž a nejdříve jsme ji zaměnily s úplně jinou věží. Ze všeho nejvíc jsme se ale těšily, až se dostaneme pod střechu. Na nádraží jsme chvíli trénovaly na automatu, jak si koupit lístek. Co kdyby ten chlapík na spolujízdu nakonec nenapsal? Musely bychom si na poslední chvíli koupit jízdenku. Jízdenku, která pro každou stála o 13 eur víc, než kdybychom jely s ním. Mně začala být pekelná zima. Bunda se mi trochu promáčela a promočené vrstvy mě začly studit. Bohužel se v okolí nádraží moc možností, kam zalízt, nenaskytlo. A tak nám nezbývalo než se usadit v jednom pekařství přímo na nádraží. Koupily jsme si s Petrou napůl čaj a čekaly. Sundala jsem všechny své vrstvy a Petra mi na chvíli půjčila svou bundu, abych si ji mohla přes sebe přehodit. Konečně mi bylo opět teplo. Čekání jsme si zpříjemnily hrou Jméno, město. Už jsem ji nehrála asi deset let. Hodně jsme se do toho zabraly, takže nám to uteklo rychle. Jenže ten chlapík ze spolujízdy nepsal a nepsal. Já jeho číslo neměla. Před koupí jízdenky se obě ještě šly ohřát na úžasně vytopený záchod. Ještě jednou jsem mrkla na mobil. Nic. A tak jsme přesně ve 20:30 koupily Wochenendeticket pro dvě osoby. Vlak právě přijel. Naskočily jsme a hurá do Magdeburgu. Chlápek nás sice zradil, ale i tak jsme si říkaly, že to mohlo nakonec dopadnout i hůř. Jsme v teple a suchu a vezeme se. Jednou jsme přestupovaly. Měly jsme strach, že to nestihneme, protože vlak měl zpoždění, ale naštěstí na sebe ty vlaky čekaly.
          Když zhodnotím celý výlet, určitě to byl nejadrenalinovější zážitek s Petrou. Naše předchozí výlety tak akční a napínavé nebyly. Petra je dobrá parťačka na cesty a jsem ráda, že jsme si to tak spolu užily. Hamburg je úplně jiný než Magdeburg. Cítím tam ten rozdíl. Tak trochu Anglie(cihlové domy), tak trochu Švýcarsko(vodotrysk) a tak trochu Švédsko(všude voda). Lüneburg mě okouzlil svými malebnými domečky a tím, že i přes to, že je to malé městečko, si nechává svůj osobitý ráz a je o něm v Německu docela slyšet. Někdy bych se tam vrátila. Ale musí mi někdo zaručit, že tentokrát bude svítit sluníčko. :-)